Vítejte na našem webu

Právě se nalézáte na stránkách Bukovan a Chomout založených jejími obyvateli. V současné době se snažíme shromáždit veškeré dostupné informace a materiály týkající se naší malebné obce, které bychom rádi použili pro další doplnění našich webových stránek.

Historie Bukovan a CHOMOUT - I. čÁst

   Děkujeme historikovi Mgr. Tomáši Cidlinovi za přípravu textu

Bukovany a Chomouty leží severovýchodně od České Lípy na úpatí Sloupsko-svojkovských vrchů. Obě obce leží na pískovcovém podloží v rovinatém nebo mírně zvlněném terénu. Obcí Bukovany protéká Dobranovský potok, který byl v minulosti označován také jako Rodowitzerbach, Kleisbach nebo Bürgsteinerbach. Na svém toku napájí několik rybníků a poté se u Dobranova vlévá do Ploučnice. Okolí obce tvoří pole, louky, lesy a rybníky.

 

Obě obce byly založeny již ve 14. století a v době převažujícího německého osídlení nesly jména Bokwen a Kommt. Místní dialekt označoval Bukovany jako Bopfen a Chomouty jako Combt nebo Kompt. Tyto názvy upomínají na česká slova buk a chomout. Přes češtině blízké názvy byly však obce osídleny německy hovořícím obyvatelstvem.

Nejprve obce patřily k panství Česká Lípa, později Bukovany náležely k panství Sloup. Chomouty nejdříve patřily k Pihelskému zboží a od počátku 15. století rovněž k panství Sloup. Poblíž Bukovan na vrchu zvaném Mühlberg nedaleko usedlosti čp. 20 stála ve středověku tvrz. Za husitských válek byla pobořena, později byla opět obnovena. V druhé polovině 15. století tvrz obýval rytíř Hans Gersdorf Suwa, kterému patřily též lenní dvory v Písečné a Dobranově. Tvrz zpustla a zanikla v průběhu 17. století.

Na základech této tvrze si postavila zemědělský dvůr rodina Nittelových, kterým tato část obce patřila od roku 1803. Při potoku na úpatí vrchu Mühlberg se nacházel mlýn na slad, který byl založen roku 1688 a až do roku 1893 byl v panském vlastnictví. Tehdy shořel a byl zbourán. Později byl opět obnoven.

Nejčastějšími jmény, které se v Bukovanech objevovala, byly Nittelovi a Knechtlovi. Členové těchto rodin spolu s rodinou Kretschamových, kterým patřil vesnický hostinec v čp. 20, většinou také zastávali rychtářský úřad. Nejstarším doloženým rychtářem byl sice od roku 1582 Klement Gruntzler, ale jeho nástupce Adam Knechtl se svého úřadu ujal roku 1585. V průběhu dalších století byli rychtáři i další potomci tohoto rodu Hans (1653) a Christian (1714). Rodina Knechtlů také nechala v obci na místě dřívější zchátralé kaple vystavět roku 1802 kapličku svatého Josefa.

Další církevní stavbou je velká kaple stojící v Chomoutech při hlavní silnici na Sloup v Čechách. Kaple byla zasvěcená Máří Magdaleně. Nechala ji zbudovat roku 1774 Anna Rosina Ostritz. Kaple byla zrestaurována roku 1898. Oltář zdobil cenný obraz Panny Marie a několik figurálních plastik zde vztyčil společně Franzem Melzerem z Chomout sloupský sochař Anton Max. Na galerii kaple byly dokonce i varhany, což je u takto malé kaple velmi vzácné.

Nedaleko kaple bydlel jistý Schmied, který pocházel z Holan a který denně vystupoval do věžičky kaple a dělal zde zvoníka. Několikrát do roka zde byly slouženy bohoslužby. Nejdůležitější z nich bylo posvícení, které připadalo na neděli po 22. červnu. V tento čas jsem zajížděl sloužit mši farář ze Sloupu. Hudební doprovod na varhany obstarával sbormistr Tiefel. Během posvícení stály při silnici stánky obchodníků a kolotoče, podobně jako na jiných vesnicích během posvícení.

Nedaleko dotyčného Schmieda bydlel v Chomoutech v domě čp. 3 jistý Ludwig Molnar, který sem přišel roku 1911 odněkud z Moravy. Byl to provazník a hostinský. Ve dvacátých letech ve svém hostinci vybudoval taneční parket. Jiný hostinec byl v domě čp. 25. Je dodnes známý, jmenoval se Zu den 7 Zwergen (U sedmi trpaslíků) a byl hojně navštěvován hlavně návštěvníky nedalekého lesního divadla.

Bukovanský hřbitov byl založen až roku 1903. Do té doby byli místní obyvatel pohřbíváni při kostelních hřbitovech svých farností. Půdu k založení hřbitova věnoval statkář Anton Nittel (jmenovec známějšího literáta ze stejného rodu). Také si zde sám nechal zbudovat hrobku a byl zde uložen k odpočinku jako první z vesnice. Na této hrobce stál nápis, který byl čitelný ještě v osmdesátých letech.

Stálo na něm:

 

Hier ruhen auf der Väter Scholle, Zde pod otcovskou hroudou odpočívají,

enthoben ihrem Wirkungskreis, ti, kdož práce již byli zproštěni,

unsere Lieben im ewigen Frieden, naši milí zde dlí ve věčném míru,

der Tod sie hier vereint. neb smrt je zde všechny spojuje.

 

Wenn einst in sturmbewegten Zeiten, Až jednou bouřlivé časy

die Woge hoch und nieder geht, vzdmou vlnobití převeliké

Gott der Allmächtige schützend leite, všemohoucí Bůh bude na stráži,

daß der Frieden über dieser Stelle weht aby mír dlel nad tímto místem dál.

 

V době před třicetiletou válkou obce Bukovany a Chomouty církevně spadaly pod českolipskou svatomikulášskou farnost. Od roku 1641 až do roku 1691 náležely pod sloupskou farnost při kostelu sv. Kateřiny Alexandrijské, poté až do roku 1786 pod dobranovský kostel svatého Jiří. Od roku 1787 spadaly obce opět pod farnost sloupskou.

Co se týče školní docházky, docházelo k něčemu obdobnému. O děti z Bukovan se dělily školy ve Sloupu a v Dobranově. Okolo poloviny 18. století byla škola dočasně umístěna v Bukovanech v čp. 32. Dochovalo se i jméno učitele, kterým byl Johann Tobias Tröschel. Na začátku 20. století již děti z Bukovan a Chomout docházely do školy v Pihelu.

Význačnou rodinou v Chomoutech byli zejména Ostritzové, kterým patřila nejstarší usedlost ve vsi nesoucí čp. 1 a téže nazývaná Komtschänke. Vlastnili ji od roku 1729, kdy přišli patrně ze Slezska. Jednalo se o jeden z největších statků v okolí, jehož součástí byla i vlastní palírna alkoholu a hojně navštěvovaný zájezdní hostinec. Byl umístěn nedaleko staré zemské cesty z Prahy do Rumburku. Ze strany od silnice byla usedlost obehnána vysokou zdí. Celkově Ostritzové hospodařili na 26 ha půdy a byli tak nejbohatším gruntem ve vsi. V této usedlosti sídlil dlouhá léta také místní rychtář. Posledním vlastníkem usedlosti byl sedlák ze Sloupu Josef Beckel, který si vzal za ženu Elisabethu Otritz a statek vyženil. Zemřel v Bavorsku roku 1976.

Do roku 1850 měly obě obce vlastní rychty. Po správní reformě zůstala rychta v Bukovanech, zatímco Chomouty se staly osadou Bukovan, kde se tohoto úřadu ujal Josef Papert. Obce spadaly pod působnost soudního okresu Nový Bor.

Obcí Bukovany v minulosti procházela okresní silnice vedoucí z Nového Boru do Sloupu a Pihelu. Silnice se za Bukovany spojila se silnicí vedoucí dále na Písečnou, Dobranov a Českou Lípu. Obě silnice byly zbudovány v 80. letech 19. století a nahradily dřívější cesty. Od 20. let 20. století do roku 1938 obec dopravně obsluhovaly omnibusy, které jezdily dvakrát denně mezi Českou Lípou a Novým Borem.

Pro vývoj obyvatelstva severních Čech měla fatální důsledky třicetiletá válka, v jejímž důsledku zahynuly na dvě třetiny obyvatelstva a mnohé obce a osady zanikly docela. Obyvatelé Bukovan a Chomout se v nejvzdálenější minulosti zabývali hlavně zemědělstvím. Na konci 17. století žilo v Bukovanech 12 sedláků a 12 zahradníků. Roku 1772 zde bylo 12 sedláků, 2 zahradníci a 31 domkařů. Ještě na konci 19. století do katastru Bukovan a Chomout spadalo 177 ha polí a přes 80 ha luk a pastvin. Tyto pozemky byly společně s 30 ha lesa rozparcelovány mezi vlastníky jednotlivých gruntů. Počty usedlostí v průběhu staletí pozvolna rostly. Údaj z roku 1757 hovoří o 40 domech v Bukovanech a 23 domech v Chomoutech. Ve 30. letech 19. století bylo v Bukovanech 63 domů, v Chomoutech 24. Tato čísla se neměnila až do 30. let 20. století, i když již pozvolna klesaly počty obyvatel a obce opouštěly osoby hledající uplatnění v průmyslu a obchodu. Lidé z Bukovan v této době odcházeli do větších center, hlavně do České Lípy a Nového Boru.

Na zemědělský charakter obcí odkazují i místní německé názvy. Název pahorku Weinberg mezi Chomouty a Pihelskými vrchy připomíná pravděpodobně období, kdy se zde pěstovala vinná réva a na stejnou komoditu upomíná i název jedné usedlosti v Chomoutech, který zní Weinfranz. Jinou plodinou, která se zde pěstovala byl len, který byl lámán v Chomoutech v pískovcové jeskyni.

Největší usedlosti s hospodářskými dvory měly rozlohu okolo 10 ha. Takovou rozlohu měl i statek rodiny Dibelových, tzv. Diebelhof (dům čp. 23 v Chomoutech). Tato rodina patřila za jednu z nejdéle v obci usazených a žila zde pravděpodobně od konce třicetileté války. Poslední majitel statku Wenzel Diebel zemřel ve stáří 80 let roku 1965 v Bärensteinu v někdejší NDR. Jeho syn padl roku 1943 u Leningradu.

Jinou významnou rodinou byli Rautnestrauchovi, kteří obývali dům čp. 15 v Chomoutech. Do severních Čech přišli ze Slezska kolem roku 1530. V Chomoutech se usadil roku 1677 Christian Franz Rautenstrauch. Tento muž založil roku 1713 společně s Johannem Antonem Hiekem obchodní společnost se sklem. Tato firma fungovala až do roku 1848 pod názvem Hieke, Rautenstrauch, Zinke & Co. Po vybudování zastoupení v Hamburgu firma dále expandovala na dánské a holandské trhy. Firma dodávala zboží ze sklářských dílen Novoborska také do ruského Petrohradu, později se k odbytištím v severní Evropě přidalo na jihu kontinentu Turecko, Španělsko a Portugalsko. Konec tohoto podnikavého muže však byl tragický. V roce 1743 za pruského vpádu do Čech byl Christian Franz Rautenstrauch Prusy považován za rakouského špeha. Ti jej nechali vláčet za koněm a následně je zavřeli. Později byl propuštěn, ale zemřel velice záhy na následky týrání a špatného zacházení.

Ve 30. letech 19. století byla v Bukovanech zbudována umělá bažantnice, která zde stávala až do počátku 20. století. Podobné stavby napomáhaly zlepšit stav bažantů v okolní přírodě. Již okolo roku 1890 bylo dostatek bažantů i v okolních revírech v blízkosti Písečné a Svojkova. Zdejší polní honitby zvěři vyhovovaly.

Místní zemědělce sužovaly poměrně časté záplavy, které s sebou přinášel Dobranovský potok a přívaly z okolních polí. Proto byly vybudovány strouhy, které vedly část přicházející vody pod vesnici k Froschovu mlýnu, který náležel k nedalekému Malému Boru. Voda zde poháněla brusný kámen, jehož bylo užíváno při broušení skla.

Na přelomu 19. a 20 stoleté již obyvatelstvo Bukovan a Chomout nenacházelo obživu výhradně v zemědělství. Několik z nich zaměstnával i vzmáhající se sklářský průmysl. V Bukovanech působil v roce 1900 jeden brusič skla, 5 lidí vyrábělo v domácích podmínkách skleněné korálky. Doma byli zaměstnáni prací pro tovární výrobu i lidé mimo sklářské odvětví. Kupříkladu zde byli dva lidé, kteří doma brousili části dřevěného nábytku.

Řemeslníci z Bukovan se sdružovali společně se řemeslníky z okolních obcí do živnostnických družstev. Bukovanští a chomoutští řemeslníci byli členy Genossenschaft der vereingten Gewerben in Schwoika (zal. 1889 ve Svojkově). Na přelomu 19. a 20. století ve Svojkově sídlila také družstevní záložna, do které si své úspory ukládali i obyvatelé Bukovan. Na počátku 20. století ale v obci působili i další spolky, mezi nimi nechyběly dobrovolní hasiči nebo ženský pohřební spolek. Spolky prezentovaly svojí činnost během událostí spojených s dějinami obce, náboženskými svátky nebo jinými událostmi celostátního významu. Takovou událostí bylo například vysázení dvou dubů v roce 1908 na paměť 60. výročí nástupu císaře Františka Josefa I. na trůn.

Po roce 1945 lidi z Bukovan a Chomout postihl osud, který byl společný většině německy hovořícího obyvatelstva českého pohraničí, museli opustit své domovy a byli vysídleni do Německa.

 

Další význačné osoby z Bukovan:

Franz Knechtel

majitel obchodních zastoupení v Santanderu a Valladolidu ve Španělsku. Zemřel roku 1809 v Novém Boru.

 

Anton Nittel

Patrně nejvýznamnější rodák z Bukovan. Narodil se 25. března 1826 jako syn význačného sedláka. Vystudoval gymnázium v České Lípě a poté se dal na studium filosofie v Praze a theologie v Litoměřicích. Theologii dostudoval 25. června 1851 a rozhodl se stát se knězem. Nejrve působil jako kaplan v Radošově na Karlovarsku a v Děčíně. Také vykonával povolání katechety na školách v Děčíně a na zemědělské škole v Libverdě. Roku 1861 se Nittel stal farářem v Dolním Podluží, ale tato dráha jej neuspokojovala a po roce rezignoval a odešel do Vídně a po té do Prahy.

Roku 1867 se Anton Nittel vrátil do severních Čech jako katecheta do Varnsdorfu. Roku 1871 se zde Nittel ohradil proti vatikánskému dekretu o papežské neomylnosti a všemohoucnosti a byl za to biskupským biskupem Wahalou exkomunikován. Společně s 3000 varnsdorfskými obyvateli tedy Nittel založil první starokatolickou obec v tehdejším Rakousku. Pro starokatolickou věrouku je zásadních pouze 7 církevních koncilů z 1. tisíciletí a starokatolíci odmítají dogmata vyhlášená římskokatolickou církví v průběhu 2. tisíciletí. Silné pozice měli starokatolíci hlavně v Německu, Nizozemí a Švýcarsku. Počátek starokatolického hnutí je spojen se zmíněným rokem 1871, kdy Vatikán vydal dekret o papežské neomylnosti, proti kterému se postavila celá řada budoucích starokatolických autorit.

Anton Nittel je také autorem theologických spisů ve kterých se staví za starokatolicismus, jeho díla nesou názvy Los von Prag und Rom (Pryč od Prahy a od Říma) a Altkatholizismus in nordlichen Böhmen (Starokatolicismus v severních Čechách). Je autorem ale i dalších pojednání o víře a v letech 1871-1878 byl redaktorem časopisu varnsdorfských starokatolíků. Od roku 1877 mohli v Rakousku starokatolíci působit legálně. Roku 1880 bylo zřízeno zatím neobsazené starokatolické biskupství pro rakouské věřící, jehož sídlo bylo od roku 1897 ve Varnsdorfu. Tou dobou už byl ale Anton Nittel na odpočinku a byl pouze členem starokatolické synody. V roce 1901 slavil s 1000 svých souvěrců v Arnultovicích u Nového Boru padesátileté výročí svého vysvěcení na kněze. Poté se Anton Nittel stáhl z veřejného života a odešl ke své sestře Martě na Cvikovsko. Zemřel ve Cvikově 9.9. 1907.

Ač byl Anton Nittel zakladatelem starokatolické církve v Rakousku, literární veřejnost si jej spojuje s docela jiným odvětvím. Anton Nittel psal s oblibou humorné příběhy v severočeském dialektu němčiny a německá literatura si jej pamatuje jako autora, který sesbíral rozverné příběhy o polickém arciděkanovi Hockewanzlovi (Wenzle Hocke), které vydal pod názvem Geschichten von Hockewanzel. Tento úspěšný titul byl od té doby mnohokrát vydán ve všech německy hovořících zemích. Není to však jediné Nittelovo dílo, ve kterém se zrcadlí duše a humor severočeského obyvatelstva. Jeho dalšími díly jsou Nordböhmischen Dorfgeschichten nebo Im Kretscham zu Lichtenthal.

 

Johann Christoph Socher

kupec v Mexiku, zemřel roku 1839 v Novém Boru ve stáří 82 let.

 

Anton Zenker

farář v Lindavě, který zdel sloužil více jak 40 let, zemřel roku 1823.

 

Christian Zenker

taktéž farář v Lindavě, kde sloužil 33 let, zemřel roku 1782.

 

Význačné osoby z Chomout:

Henke

byl synem tkalce, hudební nadání prokazoval od útlého věku a strávil 17 let v kapele v plukovní kapele 102. regimentu, kde se z něj stal hráč na lesní roh. Posléze se stal virtuózem tohoto nástroje, ale bravurně zvládal také hru na trubku. Později se stal členem 6. maďarského pěchotního pluku a dosáhl poddůstojnické hodnosti. Po třináctileté službě se stal poštovním sluhou ve Vídni.

 

Johann Wenzel Ostritz – rychtář, který roku 1754 založil obchodní společnost, která proslula exportem sklářských výrobků. Firma fungovala až do roku 1835.

 

Josef Ostritz

pocházel ze stejného rodu, obchodoval se sklem a dalšími artikly v Amsterdamu, v Novém Boru vlastnil tzv. Weberhaus, zemřel tamtéž roku 1817 ve stáří 54 let.

 

Historie projektu

 

Naši uživatelé

 

Nejbližší akce:

2.12. Vánoční dílničky pro děti

3.12. Mikulášská besídka

16.12. Zamrzlá kopačka (fotbalový turnaj)

25.12. Vánoční zpívání